Safiya v země králů (cz)

Kapitola 1. — Pád Ticho v pokoji bylo takové, že mi zvonilo v uších. Bylo slyšet jen, jak pero šustí po papíře a hodiny tikají na stole.  Seděla jsem nad učebnicemi, shrbená, ve tmě. Svítila jen stolní lampa. Měsíc.  Už měsíc jsem skoro nespala. Všechno kvůli těm pitomým přijímacím zkouškám. Podívala jsem se na hodiny. Dívala jsem se dlouho, protože se mi pohled nezaostřoval. 02:34. — Sakra… zítra vstávat… — zašeptala jsem. Uvnitř všechno zchladlo. Zbývaly mi jen dvě hodiny spánku. Srdce začalo bušit rychleji. Nezvládnu to. Všechno jsem napsala špatně. Nic nestihnu. Vstala jsem. Nohy mi ztuhly a sotva mě držely. Došla jsem k posteli a zhroutila se na přikrývku. Ani jsem se nepřevlékla. Pocit viny mě přikryl přes hlavu.  Zavřela jsem oči a propadla se do spánku jako do černé jámy. Vědomí do něj vletělo jako rána holí do hlavy. Sekunda prázdnoty. Další peklo. Stála uprostřed bílého prostoru. Oči řezalo, jako bych se dívala na sníh bez brýlí. Ale bělota netrvala dlouho. Všechno zalilo červenou. Vzduch se zachvěl. Hučení, ne zvuk, ale tlak, který tlačil hrudník dovnitř.  Sofie se přikrčila. Někde nad ní s praskotem prasklo něco obrovského. Křehkého. Jako sklo. Ocitala se na bojišti. Nesprávné bojiště. Pod nohama červená země.Kolem běhali vojáci. Uniformy roztrhané, špinavé. Někdo chraptivě a nesrozumitelně křičel. Někdo lezl a zanechával za sebou tmavou stopu. Sofie nic nechápala. Kde je. Kdo jsou ti lidé. Jen strach. Třásla se. Přímo před ní se do nebe zvedala kupole.  Obrovská, rozbitá. Skrz praskliny prosakovala čerň.  Bolelo na to dívat. Hlava praskala. Ve spáncích bušilo. V uších pískalo. Svět se rozplýval, třásl se jako špatný obraz na staré televizi Okraje vidění potemněly. Vědomí se vrátilo stejně prudce. Znovu stála na stejném místě. Stejný chaos. Stejné křiky. Stejné hučení, od kterého se ucpávaly uši. Ale teď její pohled přitáhlo k jednomu bodu. Deset metrů daleko. Jako magnetem. Tam stál voják.  Opíral se o hromadu červených kamenů. Uniforma fialová, špinavá, roztrhaná.  Přitiskl si k hrudi pravou ruku, zpod prstů mu tekla krev. A křičel na někoho. A před ním stálo ONO. Postava v modrozeleném oblečení.  Výrazném. Skoro směšném. Ale obličej… obličej nebyl směšný. Široký, nepřirozený úšklebek, který odhaloval příliš rovné zuby.  Úsměv, od kterého se uvnitř všechno obracelo. Šašek. — CO TO, KURVA, DĚLÁŠ?! — hlas vojáka se zlomil do chrapotu. Bylo v něm všechno: bolest, vztek, nechápání. — Pf… zrůdo… Zbraň u sebe neměl.  Šašek neodpověděl. Jeho úšklebek se rozšířil ještě víc. V ruce se mu lesklo něco malého, podobného dětské chrastítku. Neuhodil. Netlačil. Jen tím předmětem cvakl. Lehce. Lenivě.  Vojáka to odhodilo nebo sám klopýtl. Přímo na ostré červené kameny za zády. Křupnutí. Ohavné. Vlhké. Sofie ho cítila někde ve své páteři. Tělo vojáka se zlomilo. Nepřirozeně. Nemožně. Kamenný hrot vešel do zad.  Voják sebou trhl jednou. Podruhé. Z úst mu vyšla rudá pěna. Oči se široce otevřely a zhasly. Sofie nekřičela. Chtěla utéct, ale nohy neposlouchaly. Ve spáncích bušilo. Svět se rozplýval.  Něco teplého jí stékalo po tváři.  Lepkavé. Krev. Cizí? Její? Nevěděla. A slzy.  Dívala se na mrtvého vojáka. Cizího. Neznámého. A cítila, jak se uvnitř něco trhá. Jako by zradili ji samotnou. Udělala krok. Nohy se pod ní podlomily. Někdo zezadu do ní strčil, probíhal kolem, ani se neotočil. Uhodila se hlavou o červenou zem. Svět zhasl. Tma ustoupila rychle. Klečela na stejném místě. Celá od krve.  Celá v slzách. Hlava jí hučela, jako by v ní rojily vosy. Před ní stál ono.Šašek. Jeho úšklebek teď mířil přímo na ni. V očích ani vztek, ani nenávist. Jen čisté, prázdné rozhodnutí.  Pomalu zvedl ten samý lesklý předmět.  Teď na ni. Chtěl ji zabít. Teď. Tady. Sofie zavřela oči, stáhla hlavu do ramen.  Čekala ránu. Konec. Cokoli.   A probudila se. Trhla sebou a posadila se na posteli.  Nemohla se nadechnout. Ruce se jí třásly jako v horečce. Celá mokrá od potu. Deset minut jen seděla. Snažila se popadnout dech. Pochopit, co to bylo. Nějaký voják… strach… červené kameny… a ten úsměv… Hnus. — Kdo to byl? — zašeptala nahlas. — Co to bylo? Sen? Co to sakra bylo? Myšlenka na zkoušku ji udeřila jako bič. Musí jít. Probudila se pět minut před budíkem. Pohybovala se automaticky, natáhla si oblečení, rychle se učesala. Popadla tašku a vyběhla na ulici. Na ulici nikdo. Úplně nikdo. Divné. Ale můj zamlžený, nevyspalý mozek se ani nedivil.  Prostě jsem šla dál. Myšlenky těžké, v hlavě předtucha neúspěchu.  Potřebovala jsem si v knihovně vzít jednu učebnici. Vešla jsem dovnitř. Ticho. A znovu nikdo. Bylo mi to jedno. Bloudila jsem mezi regály, prsty jsem přejížděla po hřbetech, hledala potřebné číslo. Tiše, jako ve snu. Zabočila za roh a někdo do mě vletěl. Kluk. Osmnáct let. Trochu vyšší než já. Hnědovlasý, žlutá košile, džíny. V rukou nějaké papíry, listy s kresbami. Komiksy, asi. Nestihla jsem se podívat. Srazili jsme se. Pomohl mi vstát, rychle, zmateně. — Jej, promiň! — vyhrkl. — Já.. já musím běžet! A zmizel mezi regály. Chtěla jsem ho zavolat, otočila jsem se, ale už tam nebyl.  Rozplynul se. Někam spěchal. Pokrčila jsem rameny a šla dál. Hlouběji, mezi police. Hlava se mi zatočila. Silně. Jako by se mi země propadla pod nohama. Chytila jsem se regálu, ale svět se roztočil. Jako vír. Propadám se. … Padala jsem. Sekundu jsem cítila, jak tělo letí dolů. A přistála jsem. Na něco měkkého. Pružného. Nebolelo to. Hned jsem vyskočila, otřepala se. Srdce mi tlouklo někde v krku. Všude běloba. Nekonečná, oslepující. Oči řezalo. A v dálce červené kameny. Ty samé. Které  probodly toho vojáka. Třas mě proběhl až do kostí. Chtělo se mi brečet, ale slzy nebyly. Šla jsem naslepo. Tam, kde na bílém pozadí temněla fialová silueta. Něco obrovského. Podobného hradu. Jít tam bylo děsivé. A tu jsem uslyšela hlasy. Mužské. Dva. Adrenalin mi udeřil do krve. Vrhnula jsem se k nejbližším kamenům, schovala se za ně.  Ztuhla jsem. Ani jsem nedýchala. Opatrně jsem vykoukla. Dva vojáci ve fialových uniformách. Jeden napjatý jako struna. Nervózní.  Druhý klidnější, s lehkým úšklebkem, jako by byl pod vlivem. Ale ten první… Poznala jsem ho. Ten samý voják. Ze sna. Chtělo se mi vyběhnout, obejmout ho. Jako by byl moje záchrana. Hlasy doléhaly útržkovitě. — Tak, ehm. Kde je tvůj meč?! No, Fille?! — hlas nervózního se lámal skoro do ječení. Fill se líně otočil: — Co chceš? A… zbraň? No… nevím. Zdá se, že jsem ji ztratil. — JAK JAKO “NEVÍM“!? KVŮLI TOMU MĚ PIK SKORO ZABIL! Sakra! Svíral pěsti. Třásl se. — Uklidni se. Nikdo tě zabíjet nebude. Děláš drama, — Fill mávl rukou. — AARGH!.. Druhý jen zachroptěl, bezmocně, zlostně. — Kde jsme? A kolik je hodin? Fill se podíval na hodinky. — Nevím, šel jsem za tebou. A teď je asi půl třetí. První ztuhl. Obličej se mu protáhl. — C-CO? PŘED HODINOU JSME MĚLI BÝT U CÍSAŘE! BĚŽ! HNI SEBOU ASPOŇ TROCHU! TY IDIOTE! Fill ani brvou nehnul. — Přestaň dělat drama. Všechno je v pořádku. — Pozitivní debil… Napjatý to zasyčel skrz zuby a vyrazil za ním. Zmizeli. Vydechla jsem.  Vyklouzla jsem zpoza kamenů. Musím utéct. Musím… — A koho pak tu tady máme? Hlas zezadu. Klidný. Chladný. Nestihla jsem se otočit. Rána do zátylku. Před očima se setmělo. Zhroutila jsem se. Poslední, co jsem viděla: vysoká postava v tmavě fialovém se nade mnou sklonila. Císař Pik. Díval se na mě několik sekund. Mlčky. Pak mě zvedl do náruče. A odnesl. KONEC KAPITOLY 1